Normální studenti prokrastinují, já mám Tomáše Šebka. Právě tento chirurg zásadně ovlivňuje mé studijní (ne)úspěchy, jakkoliv se to zdá být nemožné. Těsně před maturitou jsem objevila jeho blog o zážitcích na misi Lékařů bez hranic na Haiti a jeho příspěvky mě naprosto pohltily. Četla jsem a nemohla přestat, sice jsem měla lehce zmatek v integrálech, ale zato jsem věděla vše o zevních fixatérech. Nakonec jsem odmaturovala, ale z Šebkova blogu jsem v sobě měla víc dojmů než z celé zkoušky dospělosti.
Když zápisky z obou haitských misí vyšly knižně, nezbylo než popadnout peněženku a koupit si knihu jako odměnu za utrpení na jedné z vysokoškolských zkoušek. Odměna to byla nádherná, tehdy jsem ocenila i omyvatelné vydání, když mi do knihy cestou pro učebnice na další zkoušku padal sníh. Během dalších tuším dvou let stihl Tomáš Šebek další dvě mise, tentokrát v Aghánistánu. Já odolala internetovým verzím a počkala si na knihu, stálo to za to.
Nová kniha podlehla trendům, není nevzhledně (ale prakticky!) omyvatelná, nýbrž celá krásná (ale neprakticky!) papírová s lepenou vazbou. Snad že byla vydána před zimou, během které nesněží. Ale to jí odpouštím, jde přece o obsah a ten je skvělý.
Tomáš Šebek pokračuje dál ve svém stylu, kdy dokáže do děje vtáhnout jak naprosté laiky, tak odborníky, neboť si obě skupiny přijdou na své (alespoň tedy myslím). Kromě pocitů a denních zážitků věnuje Šebek dostatečně velký prostor i lékařské problematice, vše ale popisuje s takovou lehkostí, vtipem a jednoduchostí, že si i automechanik musí přijít tak trochu jako doktor. Ano, je zde použito spousta lékařských termínů, ale jejich význam buď člověku dojde, nebo si ho dohledá a hned je o něco chytřejší! Nic, co by zdržovalo nebo dokonce vadilo při čtení.
Co si budeme povídat, autor se s honosným jazykem moc nepáře. Nač také malovat kudrlinky a vymýšlet vznešená přirovnání, když nemocnice Lékařů bez hranic není žádný zámek a mise není výlet do Benátek. Vesnicko-hospodská dikce plně odpovídá prostředí, o kterém se píše, a ve vypjatých situacích se nejde pro sprosté slůvko daleko. Jakkoliv se vám nespisovná mluva v knihách příčí, tady rozhodně není překážkou. Naopak díky ní stojíte společně s partou afghánských doktorů a expatů na operačním sále, pozorujete děti pouštějící draky ze střechy, mluvíte s pacienty a skoro cítíte chuť Šebkovy večeře. Jeden by si ke čtení skoro oblékl triko MSF.
Oddanost Lékařům bez hranic je další věc, která na knize těší. Ze Šebka je cítit absolutní důvěra v tuto organizaci, přesvědčení, že činí správnou věc. Že to není jenom obyčejný výlet s cílem vyzkoušet své vlastní možnosti a hranice, že to celé má pro něj hlubší smysl. Že to, co dělá, nedělá jenom pro sebe, že mu činí radost pomáhat - léčit pacienty, vzdělávat místní personál a v neposlední řadě samozřejmě tak trochu přivzdělat i nás. Protože Afhánistán není jenom válka, ale hlavně lidé a také jejich kultura. Z toho všecho plyne dojem, že Tomáš Šebek jsou tak trochu Rychlé šípy v jedné osobě - píle, boj za spravedlnost, snaha, víra v dobré konce, boj za lepší svět a taky trochu té rychlonožkovské švihlosti a lehkosti.
Přeji Tomáši Šebkovi, ať mu tenhle elán vydrží, a těším se na další lékařský cestopis!
Kniha: Mise Afghánistán (Český chirurg v zemi lovců draků)
Autor: Tomáš Šebek
Vydal: Paseka, 2015