Po uloudaném druhém dílu přišel trochu akčnější závěr postapokalyptické trilogie o životě v moskevském metru - Metro 2035. Arťom se vrátil do hlavní role a už zase putoval po různých stanicích metra, strávil hodně času na povrchu, málem umřel na ozáření a objevil skutečný důvod, proč všichni hnijí v podzemí místo toho, aby vyšli na povrch. Jeho boj o život mimo temné tunely ale tak trochu připomíná jistý známý boj s větrnými mlýny. A i na ty tady došlo.
Arťom nám zase o kousek dospěl, opustil Řád, vrátil se se svou ženou Aňou na VDNCh a mohl by žít klidný, nudný život mezi pěstírnou hub a chovem prasat, mít děti a umřít ve svitu místních rudých žárovek. Ale to by nebyl on. Začala ho požírat myšlenka, že moskevští nejsou na světě sami, že určitě někdo přežil. A tak neustále vylézal na povrch a snažil se za pomoci vysílačky zachytit signál - odkudkoliv. Aby zajistil život na vzduchu a pod nebem sobě, své ženě a ostatním lidem z metra. Místo obdivu za odvahu a nasazení života a vlastního zdraví se mu však dostalo spíš nepochopení a opovržení. Smutný to život hrdiny.
Když tu se na VDNCh objevil Homér, který stále toužil sepsat velký epos o hrdinovi a přišel si popovídat s Arťomem o jeho boji se zrůdami. Při rozmluvě s ním se zmínil o radistovi z Těatralné, který zachytil vysílání z jiného ruského města, což byl pro Arťoma přímý zásah energií. Okamžitě se s sbalil a vyrazil společně s Homérem na další cestu po ztemnělých kolejích. Chtěl se setkat s oním radistou, zjistit, co slyšel, a sám navázat spojení.
Opět přicházejí boje, intriky, nebezpečné situace, které vypadají bezvýchodně. Přátelé přestávají být přáteli, umírá hodně lidí a teče spousta krve. Arťom se stává silně naivním bojovníkem, který chce zachránit lidi, kteří o záchranu vlastně ani nestojí. Nasazuje svůj krk a málem zemře kvůli ozáření, ale dělá to snad zbytečně. I když možná ne tak úplně...
Jestliže bylo Metro 2034 hodně filozofické, Metro 2035 mi přišlo jako taková populárně naučná publikace o filozoficko-politickém vývoji. Fašisti, komunisti, panslavisté i narodnici, cenzura, svrchovaná moc, která ovládá všechny, kupčení, utajovaná podpora nepřátel... V té knize se toho dá najít hodně a na člověka z toho padá mírná deprese. Už to není o hrdinství jednoho člověka a souboji s jedním jasným nepřítelem, žádný princ proti drakovi, ale spousta zmatků a hořkých zklamání z toho, jak ten svět vlastně skutečně funguje.
Tuhle knížku jsem četla dlouho, odkládala jsem ji kvůli jiným a také kvůli škole. Už jsem si ji neuměla tolik užít, tolik mě nepřitahovala a nepoutala mě napětím k židli, přestože byla zajímavá. Možná jsem se tohoto tématu "přejedla", netuším. A stejně mě nejvíc štve, že nevím, jak to s Arťomem dopadlo, nemám ráda konce o "hrdinech co v ruku v ruce s ženou svého života odjíždějí vstříc dalším zážitkům". Nechte si to na pohádky pro malé děti, my chceme fakta! I když je to fikce! Tak!
Kniha: Metro 2035
Autor: Dmitry Glukhovsky
Překlad: Rudolf Řežábek
Vydal: Euromedia - Knižní Klub, 2016