Kniha: Když ženy lžou - druhým i samy sobě

V knize Ženské lži ukryla Ljudmila Ulická mnoho příběhů o ženách, jejich lžích a osudech. Je jen na čtenáři, zda upřednostní průřez životem Ženi, vyzobe si drobné epizody jiných postav, se kterými se Žeňa během života setkává, nebo si užije každé písmenko a každý příběh se vším všudy.

Ruská literatura 20. století a současnosti mě pořád ne a ne zaujmout. Ve škole jsme se k ní dostali jenom zkratkovitě a z knih požadovaných ke zkouškám mě nezaujala téměř žádná. Makaninovy povídky byly krásné, Sorokinova Vánice mile zvláštní, poutavá, ale vlastně mě nic nechytlo tak, abych si řekla: "Joo, od tohodle člověka si toho musím přečíst víc, to je paráda!" Přišlo to až teď, když jsem si v rámci dobrovolného pozkouškového rozšiřování obzorů vybrala v knihovně knihu Ljudmily Ulické Ženské lži.

Nečekala jsem nic extra, vlastně jsem nečekala vůbec nic. Název knihy mě spíš odrazoval, ale byla to jediná kniha Ulické na poličce. A já jsem byla umanutá, že si od ní chci něco přečíst. Bála jsem se nějakého románku, až moc ženských, snad zamilovaných témat. Holt nesuď knihu podle obalu...ehm... jména.

Sice jsem se nakonec moc nemýlila, je to kniha o ženách, především tedy o jedné, ovšem zajímavě podaná a napsaná příjemným stylem vyprávění. Hemží se vtipy i dojemnými okamžiky, napětím i překvapením. Začetla jsem se okamžitě a skoro jsem stránky nechtěla opouštět. Kdo by to byl řekl.

"Muž - ten je skvělý, ale proč by ho musel mít člověk doma?" právě s takovým úsměvem Anna Veniaminovna kladla uštěpačné otázky své bývalé aspirantce Ženě, rovněž poměrně staré dámě, ohledně peripetií jejího složitého života, a ta jí bez váhání odpověděla:

"Anno Veniaminovno, nepůjčuju si u sousedky žehličku, mlýnek na kávu ani mixér, pořídila jsem si své vlastní Tak proč bych si měla půjčovat muže?"

"Ženěčko! Jak můžete srovnávat muže s žehličkou? Žehlička žehlí, když se vám to hodí, a muž, až když má problém!" vrátila jí úder Anna Veniaminovna.

Na 160 stranách pozorujeme život mladé ženy Ženi. Její problémy s životní láskou, rozchody a návraty, děti, kariérní růst. Avšak až na poslední kapitolu její příběh nikdy nestojí v popředí, vždy se o něm dozvídáme skrze drobné poznámky, které jakoby mimochodem doplňují děj. Šest kapitol, na které se kniha dělí, na sebe nenavazuje, spojuje je pouze postava Ženi, která se nám s jejich pomocí před očima rozvíjí a stárne. V každé kapitole se objeví nějaká ta lež (či spíše lži) pronesená dívkou/ženou a my sledujeme, jak se Žeňa nejdříve nechá tahat za nos, později lži bez problémů odhaluje a v závěru knihy už umí se lží dobře pracovat. Až vlastně tak trochu lže sama sobě o tom, že zvládá svůj život v tak zběsilém tempu, kdy pomáhá všem kolem sebe, až zapomíná sama na sebe.

Každý ze lžipříběhů je zajímavý a poutavý, těžko naznačovat bez vyzrazení děje a pokažení překvapení budoucímu čtenáři. Snad jen že se jedná o lži omluvitelné, o lži, které mají svůj opodstatněný důvod, o lži, kterými se snažíme udělat život hezčím. Čtenář, který se do postav vcítí, tyto lži jistě pochopí.

Ulická mě navnadila, abych se pustila do jejích dalších knih. Líbí se mi, jak umí prostě vyprávět bez zbytečných kudrlinek, i tak člověka zasáhne. Vystihne vše potřebné pár slovy a čtenář ví vše, zatímco jiný spisovatel by popsal dlouhé stránky a čtenář by i tak váhal. Líbila se mi hra na schovávanou se čtenářem díky té vlastně několikeré dějové lince. Záleží na čtenáři, která postava mu bude v momentu čtení blíž a které věnuje svou pozornost. Těším se na další knihy, Ljudmilo!

Kniha: Ženské lži (Сквозная Линия)

Autor: Ljudmila Ulická Překlad: Alena Machoninová

Vydal: Paseka, 2013

#knihy #recenze