Divadlo: Teď jdu na sever... a teď jdu na jih!

Marně lovím v hlavě, jak jsem se dostala k cimrmanům, neboť naši nejsou žádní cimrmanologové. Asi díky bandě starších spolužáků z gymplu, straší mě vzpomínka právě na jejich uskupení Cimrman Illegal Band, které jednou vystoupilo před celou školou s představením Blaník. Takže kde jinde bych získala povědomí o tomto zneuznaném géniovi? Jen je zvláštní, že ta vzpomínka není moc pozitivní. Tehdy jsem ten humor ještě moc nechápala...

Nicméně léta plynou a chutě a vkus se mění. Díky bohu! Další vzpomínky na setkání s Járou Cimrmanem jsou už jenom pozitivní. Třeba ta, jak mi zvukové záznamy her zpříjemňovaly smutnou zimu během ročního pobytu v Mettenu. Procházíte-li se sami ulicemi a náhodně vybuchujete smíchy, kolemjdoucí koukají poněkud zvláštně. Ale copak to jde, nesmát se, když vám do uší hraje České nebe?

Miluju slovní humor Svěráka a Smoljaka. Je vlídný, milý a hřeje. Aby si však člověk hry ještě více užil, musí sám do podívané něco investovat - znalosti. Výborně zapracované narážky a odkazy, to je něco, co tohle duo výborně umí. Pracuje s historií, literaturou, se všeobecným přehledem, ale z nikoho nedělá blbce, spíš ponouká k rozšíření obzorů. A já mám za to celou skupinu kolem Járy Cimrmana moc ráda.

Nedávno se mi podařilo ulovit lístky na představení Dobytí severního pólu, moji nejvíc nejmilovanější hru z celého repertoáru. Viděla a hlavně slyšela jsem ji už tolikrát, že ji skoro umím zpaměti. Ani nevím, čím si mě tak získala, proč je pro mě o tolik důležitější než hry ostatní. Možná pro ten rychlošípácký motiv party kluků, kteří uspořádali výpravu do dalekých míst. Snad pro to dobrodružství s téměř pohádkovým nádechem. Velkou roli určitě hrají i všechny ty výborné hlášky, skvělé momenty... jednoduše je to hra, při které se ani na moment nenudím. Miluji ji a jsem hrozně moc vděčná, že jsem ji mohla vidět i přímo v Žižkovském divadle Járy Cimrmana se Zdeňkem Svěrákem, Bořivojem Pencem, Markem Šimonem, Petrem Bruknerem a Genadijem Rumlenou stojícími jen pár metrů ode mě.

Měla jsem strašnou radost, že jsem ty okamžiky zažila, že jsem mohla cítit tu atmosféru. Vážím si těch herců, kteří jsou ve věku, kdy by mohli jít krmit holuby a nikdo by jim to neměl za zlé. Přiznám se, že jsem se o Zdeňka Svěráka a Michala Weigla, kteří šplhali po štaflích kvůli "opravě opony", až mateřsky bála. Ale oni to zvládli, celý soubor to zvládl naprosto s přehledem. Sice s mírnou únavou zračící se ve tváři, ale ta se mísila s radostí z práce, kterou odvádějí. Je dobře, že ty holuby nekrmí, přišli bychom o nádhernou podívanou, lidský humor na úrovni, o divadlo hrané srdcem.

Navíc mě potěšilo, že i po tolika letech (premiéra 1985!) si to ti chlapi umí užít! Oni se nenudí, neodříkávají prázdné repliky a nemyslí u toho na nákup. Oni se ještě po těch letech dokáží navzájem odbourat tak, že musí přestat hrát a prostě se smějí. A s nimi celý sál, který si užívá ten okamžik společné radosti, který je navíc unikátní. Je tu jenom ten večer a na žádné nahrávce ho nenajdete. A je to nádhera.

Bylo mi potěšením, slyšet ty dnes legendární věty... Teď jdu na sever... a teď jdu na jih! Domů, do Prahy, do Podolí, do lékárny, do prdele, to je mi smutno! Ty máš krysu, huso! Pravdu má náčelník! Navrhuju sníst psy! Ráda bych je slyšela znovu.

#divadlo #recenze