Lékaři bez hranic - mé oblíbené téma. Už od mých pubertálních let sním o tom, že se vypravím někam do Afriky, budu tam pomáhat, pracovat a poznávat jinou kulturu, jen mi stále chybí kopa odvahy a strašně moc dovedností, abych vůbec byla těm lidem tam co platná. A tak si zatím o takových šikovných lidech, co o odvahu nemají nouzi, alespoň čtu. Nedávno třeba o Janu Trachtovi v jeho knize Tichý dech.
MSF je organizace se zářivou aurou, těší se úctě a respektu snad všude na světě, chlubí se výbornými výsledky a dokáže přispěchat s pomocí rychlostí blesku i na místa, kde to je sakra nebezpečné. Všechny ty zprávy v novinách a reportáže v televizích jsou dílem aktivních redaktorů, možná PR samotné organizace, chce se říct. Kdo ví, jak je to ve skutečnosti? Ale pak si otevřete zápisky lidí, kteří pro Lékaře bez hranic pracují a jezdí s nimi na mise, a vidíte tu úctu. To nadšení, tu pýchu, tu radost, že mohou působit v rámci tak dobře fungujícího mikrosvěta. Čtete řádek za řádkem a cítíte, že ta aura kolem není mediálně přifouknutá bublina, ale pravda. Že Lékařům bez hranic jde práce od ruky a že ji dělají sakra dobře.
Jan Trachta, dětský chirurg z FN Motol, se prostřednictvím své knihy Tichý dech vrací ke svým misím v Kongu a na Haiti. Působí trochu jako přidrzlý poeta, suverén, člověk, který miluje dlouhé noční tahy s přáteli stejně jako čtení filozofických knížek. To, že ho zajímají i věci dál než 10 cm od rány, se v knize projevuje mnohými odstavci o kultuře zemí, které v rámci misí navštívil. Věnuje se tedy hlavně historii Konga, vývoji tamního konfliktu, který je vlastně příčinou, proč se Trachta hrkotal v terénním autě zablácenými konžskými cestami až do jedné z nemocnic MSF, aby zde strávil několik týdnů.
Haiti už se tak důsledného historického komentáře nedostalo. Vyprávění ladí s misí jako takovou, Trachta na Haiti odletěl jen pár dní po ničivém zemětřesení, nebyl čas ztrácet čas filozofickými myšlenkami. Všude kolem v troskách leželi mrtví a ranění, bylo potřeba jednat a to hned. A tak Trachta operoval pod širákem na ulici, v provizorních podmínkách a dokázal spolu s ostatními lidmi z MSF a s místními neskutečné věci. Muselo to být něco mezi stezkou odvahy, skautským táborem z dob Foglara a totálním chaosem. Ale přesto to zázračně fungovalo a na Haiti se situace postupně začala zlepšovat.
Zatímco Trachtův kolega z MSF Tomáš Šebek vypráví všechno tak trochu "na hulváta", Trachtův projev je civilizovanější, vše popisuje z odstupu a s rozvahou. Nenoří se tolik do životů a způsobů léčby konkrétních pacientů, neprožívá tolik jejich diagnózy. Jeho kniha je spíš výpovědí o životě chirurga na misi, o pocitech člověka, který se ocitl v zemi chvíli po obřím neštěstí nebo v nedávno rozjeté misi Lékařů bez hranic. Je nesmírně zajímavé tyhle zápisky procházet a pomocí nich se také na chvilku ocitnout na nádvoří skromné nemocnice, prožít vztek na místní lékaře po špatném zákroku a přes písmena slyšet písně Konžanů, které nenechají člověka spát.
Kniha: Tichý dech
Autor: Jan Trachta
Vydal: Paseka, 2013