Po týdnu nuceně stráveném víceméně doma přišel čas se trochu aklimatizovat zpátky mezi lidmi. Druhý květnový týden k tomu přímo vybízí různými, pro mě zajímavými, akcemi - ve středu 11. května se konala již po desáté Noc literatury a do pátku 13. května stojí na náměstí Míru Polní nemocnice, výstava Lékařů bez hranic, která ukazuje, jak to na jejich misích vypadá. O víkendu pak Prahu čeká druhý ročník projektu Open House, tak snad se mi po škole nebo před prací podaří projít i nějaké zajímavé stavby.
Noc literatury (11. května 2016)
Během jednoho večera čtou na různých místech (nejen) známé osobnosti úryvky z knih evropské literatury. Výborný projekt, který osloví nejen zavilé knihomoly, neboť díky Noci literatury se můžete pokochat pohledem na vašeho oblíbeného herce opravdu zblízka (aneb když nám fanouškům přijde vzdálenost hlediště-jeviště moc velká), ale také se dostanete na místa, kam byste normálně nešli nebo se tam ani nedostali. A kde jsem byla ve středu já?
Klaus Modick - Koncert bez básníka (četl Jaroslav Ples v Galerii Litera)
Podivná galerie, taková nudle, kde visí pár pláten, přičemž na jednom z nich jsou nakreslená neforemná vajíčka v papírovém obalu. Akustika také nebyla nic moc, Plesl to trefil docela pěkně, když řekl, že to zní jako v koupelně. Nevím, jestli to bylo i tím prostředí, ale úryvek mě vůbec nezaujal, chvílemi jsem nechtěně vypínala, vůbec se mi nedařilo se soustředit. (Ale buďme fér, já se celkově nedokážu soustředit, když mi někdo čte.)
Ralph Dutli - Poslední cesta Chaima Soutina (četl Petr Stach v retrobusu Škoda 706 RTO)
Petr Stach má takový hlas, že nechápu, že nedabuje večerníčky, toho by jeden mohl poslouchat od rána do večera. Škoda jen, že tenhle názor sdílí poměrně dost jeho dalších fanynek, takže jsme se do starého autobusu u viaduktu namačkali jen tak tak a já viděla sotva Stachovu hlavu. Ukázka z Poslední cesty Chaima Soutina nevyzněla úplně dechberoucně, ale o knize si zkusím něco přečíst a třeba na ní někdy přijde řada.
Michael Palin - Pravda (četl Martin Myšička v Hauch Gallery)
Konečně trocha prostoru! Vzdušná galerie s vysokánským stropem, kde se člověk s nikým nemusel mačkat. Myšičkovi vybrali asi příliš dlouhou ukázku, protože hned zpočátku čtení nabral obří rychlost a ve svižném tempu četl celých 15 minut. Bylo vidět, že byl skvěle připravený, tak trochu během čtení hrál, měnil hlasy, ale ani to ukázce nepomohlo. Tahle kniha do mého to-read listu nepřibyla.
Erri De Luca - Boží hora (četl Ivan Lupták v Danube House)
Danube House je prosklená moderní stavba, vypadá ladně, ale pracovat bych v ní nechtěla. Přišla bych si jak v umělé uhlazeném světě, bez kontaktu s realitou. Přes tu "čistotu" designu jsem z toho domu neměla příjemný pocit. Nicméně Ivan Lupták se zde nádherně vžil do postavy malého kluka, který vychodil 5 tříd a teď už je velký chlap, protože chodí do práce a nosí domů každý týden výplatu. Byl skvělý a na knihu mě nalákal.
Siri Pettersenová - Ódinovo dítě (četla Jana Stryková v místnosti v Negrelliho viaduktu)
Pro mě nejhezčí čtení z celého večera. Ocitnout se v útrobách viaduktu a poslouchat, jak celá stavba drnčí, když nahoře jede vlak, kdy se to člověku podaří? Stryková se vybodla na konvence a uvedla sebe i knihu sama a bylo to sympatické gesto (a já si ráda odpustila další koktající dobrovolnici. Proč je trápit, když to ti herci umí líp :) ). A Ódinovo dítě by mohla být kniha podle mého gusta, fantasy jejíž svět na mě působil dosti zajímavě. Kdybych si měla z těchto 5 slyšených ukázek vybrat, přečetla bych si právě tohle dílo.
Zdroj fotografie: FB stránky události Lékařů bez hranic
Polní nemocnice Lékařů bez hranic (3.-13. 5. 2016)
Lékaři bez hranic jsou organizací, které opravdu fandím, takže jejich výstavu na náměstí Míru jsem si nemohla nechat ujít. Uprostřed Prahy totiž stojí několik stanů, které pomáhají ukázat lidem, jak to na misi může vypadat. V jakém prostředí expati pracují, jaké mají k dispozici pomůcky, s jakými problémy se nejčastěji setkávají. Celou výstavu si můžete projít sami nebo s průvodcem, funguje i audioprůvodce. Já jsem si část výstavy prošla sama, pak jsem se náhodně přilepovala k různým skupinkám s průvodci, protože s nimi se přece jen člověk dozví víc.
Nakonec jsem se přidrzle přilepila k malé skupince kolem logistika Zdeňka Millera, až později jsem zjistila, že snad jako jediná ve skupince nejsem jeho příbuzná ani kamarád. Naštěstí to nevadilo a já se dozvěděla spoustu zajímavých informací, protože pohled logistika na misi se logicky liší od pohledu zdravotníka. Tenhle člověk řeší vše od bezpečnosti až po odpad a kadiboudy, plánuje stavbu nemocnice, shání materiál a neustále vymýšlí nové vychytávky, aby nemocnice fungovala ještě lépe. Je úžasné, s čím vším si takový šikovný člověk dokáže v zemi zmítané třeba válkou nebo epidemií poradit. Kde Lékaři bez hranic tolik bezvadných lidí berou?
Výstava je mimochodem dost interaktivní, snad na všechno si můžete sáhnout - od ambuvaku po speciální postele pro pacienty s cholerou. Vyzkoušíte si, jaké to je, nést na hlavě 20 litrů vody (aneb ze života africké ženy). Dostanete ochutnat burákovou pastu, která se dává podvyživeným dětem. Zkusíte si poslech fetoskopem.
Tenhle projekt mi přijde jako dobrá prezentace práce Lékařů bez hranic. Lidé mají možnost se nejen podívat, ale dokonce si i vyzkoušet, jak práce této organizace v reálu vypadá. Případní dárci vidí, co všechno se z jejich peněz dá nakoupit, jak každá desetikoruna pomůže. A když už nic, tak je návštěva výstavy dobře strávený čas, během kterého se dozvíte spoustu věcí a potkáte plno milých lidí.